Zaslechla jsem včera náhodou rozhovor maminky s asi 5 letou holčičkou. Maminka se na ní obrátila a říká:
„Podívej se na sebe, jak se tváříš, myslíš, že když se budeš takhle ksichtit, tak ti budu chtít něco koupit?“
A pak jsem pozorovala, jak holčička s vypětím všech sil „narovnala obličejíček“ do přijatelnější podoby jen, aby dostala slíbenou odměnu. Co se dělo uvnitř, to netuším, zřejmě ani holčička, ani maminka nic netušily.
Málokdy si uvědomujeme dopad svých slov, ačkoli děláme věci s nejlepším úmyslem a chceme klid, štěstí, zdraví a lásku, chrlíme ze sebe slova, která nás ani okolí k tomuto vytouženému cíli nevedou…
Všechny tyhle příkazy
- tvař se normálně = budu tě milovat = dostaneš odměnu (láska, fixy, šatičky…)
- nebreč, nemluv, nezpívej = budu tě milovat = odměna
- kdo myslíš, že je na tebe zvědavej, nepředváděj se! = pak tě budu milovat = odměna
- takhle nemluv, tak se nechovej! to holčičky /chlapečci/ nedělají = budeš přijatelná/ý/ a milovaná/ý/= odměna
Ty všechny příkazy vedou do pekla a máme je všichni hluboko pod kůží. Už nám to ani nepřijde divné!
Chcete se na tyhle příkazy podívat? Chcete je zkusit dostat z hlavy a z těla ven?
Pojďme je objevit a opečovat!
Pojďme společně zjistit, že bez nich už dokážeme žít.
Že je můžeme s poděkováním propustit.
Něco v nás se totiž chce uvolnit, svobodně se projevit a žít.
