Protože to prostě moc bolí.
Musíš to celý vypnout, sama sebe vypnout a utéct.
Pořád být aktivní, aby nebyla chvíle klidu, kdy to zase začneš cítit.
A je jedno, co, jestli strach z toho, že jsi jiná a nikdo tě nechápe.
Nebo strach z toho, že když promluvíš, nikdo tě neuslyší.
Nebo strach, že když něco uděláš, přijde trest.
Já vím, teď už jsi velká a jsi dokonalá v tom, to všechno „zvládat“.
Jsi mistryně v přestrojení svých největších bolestí.
Sama sebe si bravurně přesvědčila, jak je všechno dobrý a bezbolestný.
Ale ono není. Ono je to tady pořád s tebou.
Chodí to ve snu, přicházejí ty nejhorší noční můry.
Když jsi nemocná, ztratíš hlas a nemůžeš to zahnat pryč.
Je to tady, když se nemůžeš hnout a utéct před tím.
Vždycky to přijde, když jsi nečekaně/nuceně sama se sebou.
Díváš se tomu běsu do očí a zase máš chuť uhnout, utéct, zmizet
A ty se mě ptáš:
„Proč skládáš a zpíváš tak smutný věci?“
Milá, já je zpívám i pro tebe, abys konečně odhodila ten svůj maškarní převlek
aby sis nechala rozmazat řasenku, rozpliznout make – up
abys přišla, objala mě a řekla mi:
kurňa, Maggie, tys mě dostala, ani nevim, že sem tak smutná!
A od toho jsem tady.
A hledám tebe
Aby se to celý dalo do pohybu a mohly jsme být obě na svém místě
Zářit.
Maggie
